Tryskomyš

Nedávno jsem přemýšlela o tom, jak jsem proti mým kamarádkám zrychlená. Někdy možná vypadám jako blázen, protože při tankování benzínu do auta už přemýšlím, co musím nakoupit, jaké úkoly přinese dcera ze školy, jestli mi stihne uschnout prádlo a kdy půjdu vyvenčit psice. Blázen z toho důvodu, že už se nespoléhám na myšlenky, ale potichu si sama pro sebe jednotlivé informace brblám s nadějí, že je všechny udržím.
Už se vás taky pár lidí zeptalo na tu fatální otázku: „Prosím Tě, jak to všechno dokážeš?“ Já na to mám vždycky stejnou odpověď: „No prostě musím.“ A je to pravda, protože nikoho nezajímá, jestli na mě neleze chřipka, nejsem unavená nebo jestli se mi všechny ty věci chce dělat. Prostě musím a navíc už dopředu prohrávám souboj s časem. Začíná to ráno, když se snažím dceru přesvědčit, aby si nehrála na mobilu, ale nasnídala se, vyčistila si zuby a oblékla se, aby mohla včas odejít do školy. Pokračuje to, když se snažím přijet co nejdřív do práce, abych odpoledne mohla jít co nejdřív domů. Odjíždím z práce a už vím, že pozdě, protože jsou tři a ve tři jsem měla dceru vyzvednout v družině. A tak dál až do večera, kdy je skoro půlnoc a já si chtěla jít lehnout nejpozději v jedenáct, protože ráno brzy vstávám:)

Autor příspěvku: admin

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *